Vyrazila jsem do Thajska za hojností, a to doslova a dopísmene :o) A uvědomila jsem si, že tohle téma je tedy VĚC! Proto se chci podělit o pár myšlenek, které ve mně zanechala tato cesta…

Zajímalo by mě, co při vyřčení tohoto slova HOJNOST vytane na mysli vám, ale mě okamžitě zaujalo a asociovalo obrovskou touhu, dovolit si v životě věci, o kterých sním a možná ještě další, o kterých se mi ani nezdá, neb si nedovolím ani pomyslet na to, že by měli v mém životě místo, že bych na ně „dosáhla“.

Možná, že to pro někoho z vás není věda – dopřát si hojnost. Upřímně gratuluji! Pro mne to tedy téma je. A ruku na srdce, kdo z nás si hojnost dokáže dopřát a užít si ji naplno, v té nejvyšší subjektivně možné míře? Krom toho, „dovolit si ji“ je jedna věc, ale druhá věc je být jí také reálně schopen, tedy mít dovednosti, jež mi v životě hojnost pomohou zajistit si.

V mé představě znamená hojnost dopřát si v životě to, co mě bude činit skutečně, ale skutečně šťastnou, jistou, radostnou ale také mě bude nabíjet, inspirovat, motivovat, dávat smysl, naplňovat a v neposlední řadě posouvat dál. Spadají sem věci materiální i nemateriální hodnoty. A je to sakra lákavá a příjemná představa si přát, přát, přát a nakonec tento proces ukončit a „to“ vše si do-přát!

Je jasné, že pod hojností v životě si logicky každý z nás představí trochu něco jiného. Ale co mě osobně úplně jasné nebylo a doteď ještě zcela jasné není, je to, jak dojít k tomu pomyslnému bodu, kdy budu mít pocit, že si hojnost v životě dopřávám, či spíš přesněji, že si ji mohu dovolit. A jaký je vlastně rozdíl v tom si hojnost dovolit a dopřát si ji?

V prvním zmiňovaném případě je to snad morální otázka volby. Dovolit si něco ve mně evokuje levitaci mezi vlastním nezatíženým rozhodnutím jít si za tím, co cítím, že chci, a vynaložit na to i adekvátní energii, finance či čas, a rozhodnutím učiněným pod tíhou našich „vnitřních našeptávačů“, kteří se řídí morálními imperativy získanými od autorit – od rodičů počínaje, přes prarodiče, učitele, trenéry, šéfy či kamarády a další osoby, kterých si za něco vážíme, konče. Dopřát si něco však vnímám již jako posun v uvažování a v postoji k životu. Je to schopnost darovat sám sobě to, co cítím, že zrovna potřebuji a chci, bez ohledu na to, zda je to správné, logické, morální, chytré, efektivní či potřebné.

V tomto bodě většinu z nás však dost často zradí naše racionalita, naše silná mysl (nebo mě alespoň ano a věřím, že nejsem sama). Skočíme jí „na špek“ a pustíme ke slovu mozek, který začne kalkulovat a kontrolovat a zarazí nás v tom, co bychom chtěli udělat a někde podvědomě víme, že je to to pravé a správné pro nás – umlčí řeč naší duše, řeč našeho srdce. Začneme se ohlížet na okolí, na svět, na rodinu, na partnera, na děti, na práci či na psa…

Nemyslím si, že je to o tom, se na ně neohlížet vůbec, ale spíše o tom, nenechat se tím ohledem omezit zcela a významně, nenechat se svést ze své cesty pocity viny a pocity zodpovědnosti za něco či někoho jiného. Jsme totiž výchovou dobře trénováni k tomu, odpovídat za to co děláme, ale už ne odpovídat za to, co cítíme. To, se mi zdá, se příliš „nenosí“. To, co cítíme, tuto přirozenou a nanejvýš moudrou schopnost, většinou zabíjíme hned v dětství a jen těžko se k ní vracíme v dospělosti, kdy většinou dříve či později zjistíme, že ji k životu prostě potřebujeme.

A tak si říkám, co tedy s tím? Co můžeme udělat proto, abychom si byli schopni dopřát v životě hojnost. Aby to byl náš záměr, za kterým si vědomě půjdeme? Aby vydělávání peněz, cesta za lepší prací, péče věnovaná našim dětem výměnou za příslib budoucího vztahu, život v partnerství, vysněná seberealizace, nebyli „jen“ jednotlivými cíli, ale aby se stali „pouhými“ prostředky k naplnění našeho vyššího záměru – k naplnění našeho vlastního života?

Odpověď asi není jednoduchá a jasná. Zjistila jsem ale sama u sebe, že je důležité klást si tyto otázky a hledat na ně odpovědi. Neboť jednoho dne, tam v daleké budoucnosti, klasik by řekl, na smrtelné posteli, nebudeme skládat účty nikomu jinému než sami sobě. Jen sami sobě se budeme zpovídat z toho, zda jsme svoje šance nepromarnili. A dopřát si v životě hojnost svým osobitým a subjektivním způsobem může být přímo úměrné tomu, zda si jednou řekneme a zhodnotíme, že jsme život prožili smysluplně a naplněně. Tak to vidím já…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.