Rodičovství versus partnerství

V životě máme spoustu rolí. Jsme dětmi, nezbednými školačkami, čestnými skauty, puberťáky, studenty, sousedy, sportovci, kuchařkami, lékaři, přáteli, soudci, prarodiči či důchodci. Jsou však dvě role mezi ostatními, které jsou jiné, výjimečné, nenahraditelné. Je to role rodiče a partnera. Někdy se stane, že jdou tyto role odděleně a nikdy se nepotkají. Většinu z nás však čeká období, v němž se obě prolnou a figurují v našich životech společně. Dost často lidé tyto role nerozlišují v době, kdy je odžívají současně.

Jednou jsem rozdílnost těchto rolí nabídla jako informaci jednomu svému postaršímu klientovi. Byl velmi překvapený, že nejde o totéž! Respektive si to právě uvědomil, že si tyto role zaměňoval a vlastně je spíš žil a cítil jako roli jednu. Nutno dodat, že to byl člověk, který se potýkal s naléhavým pocitem, že si jsou, po odchodu dospělých dětí, s manželkou cizí. A já si nemohla pomoci, nenabídnut mu myšlenku, zda za touto cizostí nestojí právě záměna těchto rolí, resp. absence jejich oddělení, nevěnování samostatné pozornosti každé této roli zvlášť…

Partnery jsme většinou nějaké období před rodičovstvím. Jde o duální vztah, kdy máme čas věnovat se jeden druhému, neboť v této době nemá tato role většinou konkurenci. Na takový luxus si každý z nás velmi rychle zvykne a líbí se nám to. Pocit silného připoutání a význačnosti této role cítíme ještě i v okamžiku, kdy nám do životů pomalu a jistě začíná vstupovat role nová – rodič. Ještě v době, kdy je objekt budoucí nezměrné pozornosti v matčině lůně, jsme většinou přesvědčeni o neochvějné pevnosti partnerského vztahu, nezastupitelnosti těchto rolí. Avšak jak mávnutím kouzelného proutku, při prvním hlasitém výkřiku „tvůrce“ naší nové role – společného dítěte, se vše mění. Minimálně u žen se priority mění. Příroda to všemi svými silami zařizuje tak, aby minimálně u maminky změnily role pořadí hodnot a na první příčku se neochvějně dostala role rodiče. Vždyť jde vlastně o podstatu tohoto slova, tato role se nám „rodí“ stejně, jako přichází na svět naše miminko. A přestože jde o přirozený proces, nad kterým nikdo z nás nepřemýšlí a vnímá ho jako něco jasného a nevyhnutelného, jde o závažnou změnu ve vztahu partnerů!

S výměnou významnosti těchto rolí je obvykle spjata žena. Většina cítí naplnění novou rolí a má pocit, správný pocit, že nyní je její hlavní role být maminkou. Vůbec ji však většinou nenapadá, že ze své původní role začíná vypadávat a může z ní někdy odejít zcela i na několik měsíců či let. A přitom je po této její původní roli stále poptávka, neboť je zde většinou stále její partner, otec dítěte, jemuž příroda nenabízí tak silné a pudové ztotožnění se s novou rolí. Otcové více než jejich partnerky zůstávají vedle své nové role v té původní a přirozeně jim může začít vadit, že ztrácejí svého „sparing partnera“. Stojí však bohužel proti silné konkurenci, proti níž většinou nemají šanci a vlastně ani nechtějí mít. Chtějí jen to, na co cítí, že mají právo. Chtějí svoji partnerku zažívat kromě role maminky také v roli partnerky, milenky, ženy. A to je občas problém. Role maminky je totiž všeobjímající. Je to role, která bez jakéhokoliv upozornění zahltí všechny funkce vnímání, nedává šanci, alespoň na počátku, věnovat se něčemu či někomu jinému. Jsou to tisíce neviditelných nitek, které se protknou mezi srdcem matky a dítěte, je to vztah v té nejsilnější a nejryzejší podobě. A jeho časový výhled je nekonečný, trvá až do konce našich dnů.

Vztah mezi dítětem a rodičem je vztah vrozený, kdyžto partnerství je vztahem získaným. A v tom je výrazný rozdíl! Zatímco pro vztah vrozený máme jaksi přirozeně naprogramovaný „softwear“, jde nám přirozeně, bez námahy, nemusíme jej „vymýšlet“, myslet na to, co pro něj uděláme, jak ho budeme žít. Získaný vztah si musíme sami šlechtit a hýčkat, pracovat na něm. A někdy pro jeho zušlechťování nezbývá ani čas, ani energie. A pokud plynou dny, měsíce a občas i roky, kdy se nám partnerská role jakoby ztrácí v pozornosti role rodičovské, dochází k tomu, že partnerskou roli opustíme, či máme pocit, že ji žijeme a realizujeme skrz roli rodičovskou. A to je ten kámen úrazu. Může se nám totiž lehce stát, že si toho ani nevšimneme a děti vyrostou, opustí nás (tak jak to vlastně dělají od narození, kdy opustí maminčino lůno) a my najednou zjistíme, že prostředek našeho vztahu už nemá co zprostředkovávat. Může se stát, že máme pocit, že žijeme vedle někoho, koho ani neznáme, i přesto, že vedle takového člověka strávíme desítky let. Nezachytíme totiž ty změny, které se staly. A najednou zmateně přicházíme na to, že si s naším partnerem nerozumíme.

Aby se toto nestalo, abychom se jednou necítili vedle svého dlouholetého partnera cizí, musíme si začít uvědomovat, že roli partnerskou nelze zaměňovat za roli rodičovskou. Je potřeba oddělit je a přemýšlet, co z toho, co dělám, jak žiji, je v roli té a co patří k roli druhé. Mohu si například zkusit při jakékoliv interakci v rodině vypozorovat, z titulu které role právě jednám. Zda jsem aktuálně rodičem, nebo partnerem (a nebo, dle konceptu transakční analýzy, dítětem :o)) Pokud si toto začnu uvědomovat, je dobré zaměřit se na to, jak často jsem v té které roli a zda je to míra, která stačí pro nasycení té dané role. Je totiž velmi smutné, zjistit ve zralém věku, že vztah s partnerkou je například narušený proto, že jako muž, jsem v průběhu let vypadl z role partnerské a „zajel“ se v rodině spíše jako další dítě. Nebo si najednou uvědomit, poté, co mě jako ženu opouští můj muž, že tak činí proto, že jsem mu nebyla partnerkou, protože jsem se realizovala pouze v rodičovské/mateřské roli!