Závislost – pohled druhý, JINÝ…

Můžeme se za závislost dívat jen tradičním, poměrně racionálním pohledem a nebo jej můžeme trochu rozšířit a možná také doplnit.  Dr. Ruediger Dahlke, německý lékař a psychoterapeut zabývající se psychosomatikou a celostní, integrální medicínou nabízí to, že závislost může být úzce spjata s hledáním smyslu života a nezdařilým pokusem najít vlastní životní cestu. Doslova uvádí: Závislost není v žádném případě problém jen naší doby, objevovala se patrně odnepaměti. Za starých dob považovali za závislost dokonce každou nemoc. Dříve se hledání (myšleno hledání své vlastní cesty) považovalo za nejhlavnější v životě. Proto všechny nemoci ozřejmující, že něco v životní cestě, není v pořádku, byly rychle spojovány s nevydařeným hledáním a mluvilo se v tomto ohledu o závislosti… Hledajícím, kteří propadli závislosti, by bylo potřeba pomoct, aby začali znovu hledat.

V dnešním době můžeme získat závislost téměř na čemkoliv (na internetu, práci, sexu, nakupování, sladkostech i sportu). Je to proto, že věci, které by pro nás měly být pouze prostředkem k něčemu dalšímu, při naší cestě životem, se stávají cílem našeho jednání a snažení ve chvíli, kdy se na své cestě životem „ztratíme“, nebo se v něm v určité jeho etapě objevíme dostatečně nevybaveni adekvátními schopnostmi a dovednostmi. Tato premisa by mohla dobře vysvětlovat, proč závislosti propadají převážně mladí lidé – u nichž totiž potřeba „hledání“ přímo charakterizuje jejich životní etapu.

Výsledkem našeho „hledání“ má být nalezení smyslu života. Co to ale ten „smysl života“ vlastně je? Technicky se dá popsat jako námi daný význam, který přisuzujeme jakémukoliv našemu jednání a konání. Podstatou našeho jednání je směřování k odměně (tou by na té obecné úrovni měly být právě pocity radosti z vlastního konání a sebeuspokojení – možná dokonce pocit „extáze“).

Pokud se na tuto záležitost podíváme ještě z jiného úhlu pohledu, a to z toho somatického, směřování k odměně je v lidském mozku univerzální motivační systém, který zajišťuje jeden z hlavních neuropřenašečů zvaný dopamin. Ten pomáhá, kromě jiných věcí, stanovovat míru citlivosti informace. Jinými slovy dodává sytost našich prožitků a podílí se na takových procesech, jako je pocit odměny, tedy cokoliv, co nás těší, co motivuje naše chování. Vše příjemné, co děláme je spojeno se zvyšováním dopaminu, který se vylívá tím více, čím více je pro nás libější stimul či situace, ve které jsme (např. když se dobře najíme, když se příjemně bavíme s druhým člověkem, při sexu atd.). Tento systém se však může narušit, a poté může jít o tzv. syndrom narušené závislosti na odměně. Reálně se danému člověku děje to, že je nepřiměřeně nastaven na odměnu, příliš ji vyhledává a aby docílil pocitu odměny, tak potřebuje výrazně vyšší hladinu dopaminu. To znamená, že potřebuje výrazně vyšší míru odměny. A to se stává problémem právě u návykových látek! Zatímco jednomu člověku, nezatíženému tímto problémem, stačí jedna sklenička alkoholu, člověk s touto poruchou potřebuje pro zajištění stejného pocitu skleničky čtyři. Lidem, kteří mají tento systém narušený, nemusí tedy dlouhodobě stačit běžný systém odměn, ale mohou mít tendenci hledat odměnu „uměle“, třeba konzumací drog. Zmíněný syndrom může hrát důležitý fakt při rozvoji závislosti. Léčba závislosti formou psychoterapie poté funguje tak, že člověka vlastně postupně zcitlivuje na to, aby prožíval odměnu i při menší intenzitě stimulu, který odměnu přináší.

Nicméně tato problematika se nemusí týkat jen tohoto onemocnění. Stejný princip může fungovat u lidí, kteří dělají a vyhledávají extrémní sporty. Ti mohou riskovat také proto, že potřebují podobnou míru odměny, jako je tomu u člověka, který si „oblíbí“ návykové látky.

Tato fyziologická fakta nasedají také na to, proč je léčba závislosti tak náročná. Pokud se vrátíme do poněkud spirituální roviny pohledu na závislost jako na „sejití z cesty“ při našem hledání smyslu života, tak můžeme dojít k tomu, že lidem dnešní moderní doby chybí skutečný zážitek extáze a opojení (na duchovní úrovni), který bezesporu vrcholným zážitkem odměny je. Tyto zážitky se dnešní doba snaží nahradit a zprostředkovat obrovskou investicí do zábavního průmyslu a volného času, extrémního sportu. Podnikáme všechno možné, abychom prožívali vzrušení, zábavu a pozitivní napětí, ale ve vnějším světě to vše můžeme hledat, jak dlouho chceme, a vždy to skončí jedině frustrací či domnělým a mylným pocitem sebeuspokojení, protože naplnění této potřeby se ukrývá v našem nitru. Jde o způsob, jakým budeme vnímat realitu, zda si jsme schopní zajistit extatické zážitky přirozenou cestou. Jako relativně bezpečnou cestu je možné pocity extáze a opojení zažít při tanci, hudbě, sportu, sexu, či spirituálním zážitkem. Ovšem opět za předpokladu, že se tyto zážitky stanou jen prostředkem nikoliv cílem našeho konání…