PŘEDSEVZETÍ NEBO ROZHODNUTÍ?

„Možná se nemůžete vrátit zpět a změnit začátek, ale můžete znovu začít tam, kde právě jste a změnit konec“ C.S. Lewis

Nádherný citát, povzbuzující, plný naděje… Je příslibem toho, že můžeme vlastně kdykoliv začít znovu (obrazně řečeno). A nový rok vždy velmi láká ke změnám. Další číslo na kalendáři, jako by dávalo opět šanci začít, jinak. Jenže kolik lidí to myslí opravdu vážně? Ptám se proto, protože často slýchám slovo „předsevzetí“. Každé rozhodnutí ke změně je skvělá věc, určitě. Ale mám pochybnosti nad tím, že „předsevzetí“ je tím pravým ořechovým. Předsevzetí je totiž fenomén, který je velmi povrchní a nestabilní. Ve své podstatě už tím, jak je postaveno dává svému vyslovovateli prostor pro možné nenaplnění, selhání. Týká se většinou jen určité konkrétní věci, ale ve velmi obecné rovině jako „začnu zdravěji jíst, budu chodit dříve spát, začnu sportovat, zhubnu 10 kilo, začnu se učit znovu anglicky“. A právě tento nejasný plán je kamenem úrazu. Za možností změny, pokud má být stabilní a udržitelná, musí totiž stát něco víc, mnohem jasnější postoj… Nutný je plán konkrétních jednotlivých kroků, ale také ještě něco dalšího. A tím je rozhodnutí!

Rozhodnutí je totiž tím, co má mnohem hlubší a vážnější charakter. Je to fenomén, který stojí mnohem hlouběji ve strukturách naší osobnosti. Stojí na samém začátku celého kolotoče změny. Rodí se z motivace či přímo silně pociťované potřeby něco změnit. Avšak ani rozhodnutí není samospasitelné. Stejně jako každý element naší psychiky je dán na paškál všem těm ochranným a obranným mechanismům, které v nás dnes a denně tvrdě pracují na tom, abychom se nezpronevěřili svým zarytým vzorcům chování, systémům, které jsme si pilně vytvářeli již od mala a vlastně možná ještě dříve. Jsou to mnohdy systémy, které si předáváme z generace na generaci, jsou proto velmi silné a nějakým „našim aktuálním“ rozhodnutím dokážou s klidem odolat. Abychom k nim však byli spravedlivý, jsou mnohdy také zdrojem naší jistoty a sebejistoty. Proto si je nechceme často nechat vědomě i podvědomě nabourat. Na čem bychom poté stavěli, když bychom si rozbořili naše vlastní „základy“? Ale jde to! Naše psychika má velký pud sebezáchovy, stejně jako celý organismus, je vedena biologickým imperativem a proto dbá na zachování vždy alespoň nějakého elementu naší vnitřní stability. Jinými slovy, nepustí nás většinou do změny, kterou bychom nezvládli či nějakým způsobem neustáli. A nebo, pokud to tak vypadá, že to nejde zvládnout, mám za to, že je to jasná informace a nabídka k tomu, že jde o cestu nikoliv cíl, tedy že důležitý je ten samotný proces změny, nikoliv její výsledek.

Někdy je potřeba to vzít pořádně „z gruntu“. Revoluční změna je žádoucí a nutná proto, aby bylo zachováno vše ostatní. Pokud je statika nějakého domu narušena zásadně, musí se často sáhnout až do jeho základů a s psychikou je to podobné. Někdy je systémová vada tak limitující, že nezbývá, než celý systém „shodit“ a „nahodit“ jej nově. A tím se dostáváme zpět na začátek, tam, kde je tentokrát potřeba rozhodnutí, a to velmi silného rozhodnutí, pokud má změnit něco tak zásadního jako je náš životní styl, přístup k životu, postoj k sobě či ke světu. Proto, si prosím na začátku roku nedávejte předsevzetí, ale jestli chcete opravdu něco změnit, tak doporučuji rozhodnutí – šance na úspěch se výrazně zvyšuje, i když ne úplně 100% :o)