Proč holky řeší barvu trika a kluci zase obrázek

Mužská a ženská polarita

Aneb „Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“ :o) Všimli jste si, jak se gendrové rozdíly promítají do chování a jednání už našich malých holčiček a kluků? Možná také Vy každé ráno před odchodem do školky zdlouhavě řešíte u své princezny jakou barvu trika si vybere, zda růžovou či fialovou, nebo blankytně modrou. A malému raráškovi jde zase hlavně o to, zda bude na obrázku hasič Sam, auto Mc Queen či třeba Batman…

Již od počátku našeho bytí se do popředí derou rozdílné povahové rysy a znaky ženské a mužské polarity. U holčiček zcela intuitivně převládá pocitové vnímání světa, řeší jednotlivé barvy, tetelí se nad krásnou kytičkou, je jim zcela přirozeně blízký tanec, zpěv, kreslení, hraní divadla a různých rolí. Tedy aktivity, které jsou velmi úzce propojeny s emocionalitou a citovými projevy. Reálně jsou s tímto laděním propojeny i ty vedlejší, pro rodiče, méně populární projevy, jako např. hlasitý a exponovaný projev, ukřičenost či naopak ufňukanost :o). To by však nemělo vůbec vadit! Když se totiž podaří v průběhu vývoje holčičky úplně nezašlapat její přirozenou inklinaci k polaritně ženským projevům, které si na tento svět přinesla, tím, že se jí budou přesmíru tlačit „věci“ z mužského světa, jako je zaměření na výkon, přesnost a detail, může z ní vyrůst vnímavá a citlivá bytost. Ta bude sice občas trochu hlavou v oblacích, nesystematická a neorganizovaná, bude řešit z mužského pohledu „blbosti“ jako, jak se ta, která věc hodí k tomu či onomu, místo toho, kolik stojí. Ale! Tato „neodmyslitelná lehkost bytí“ může přinést mnoho pozitivního a hodnotného v jejím budoucím životě, do její budoucí rodiny, v její budoucí roli milující partnerky, mateřské matky či laskavé babičky. A to právě proto, že nebude zatížena nutností projevů mužské polarity. Aby si poté v běžném životě mohla takový „komfort“ jako je „čistá“ ženskost dovolit, potřebuje vedle sebe někoho, kdo jí vyváží, nějaký pevný bod, někdo, kdo jí „ustojí“, kdo jí „dá“, tedy muže ve své naopak ryze mužské povaze. A to není vůbec jednoduché!

Mohou toto dnešní muži vlastně nabídnout? Mohou si kluci udržet opět spektrum toho, s jakou výbavou přišli na svět? Malého kluka přirozeně zajímá, co se, jak dělá, jak věci fungují, sleduje příčinu a důsledek. Chce věci zkoušet, testovat, aby na vlastní kůži zažil akci a reakci, a to i za cenu malých úrazů a šrámů či zničených věcí. Chce soutěžit a chce přirozeně vyhrávat. Dokáže se často soustředit na jednu věc, a to zcela a bezmezně. Má v sobě touhu pomáhat a chránit, či objevovat, ne nadarmo jsou jeho nejoblíbenějšími rolemi hasiči a strážníci, rytíři, kovbojové či kosmonauti. Chce někam směřovat, někam jít, rád si vytyčuje cíle. Jenže, pod výchovou nás úzkostných dospělých, často jen matek, se mnohdy tyto jejich výjimečné vlastnosti ztrácejí. Chceme z nich často mít chápavé a hodné chlapečky, kteří nebudou příliš lítat, nebudou toho moc chtít vědět, a když budou, tak jim strčíme do ruky tablety, ať se vzdělávají…, hlavně ať to nejde přes zážitek, ať neumažou moc oblečení, které my budeme muset poté po večerech prát (vlastně naše pračky je budou prát a naše sušičky sušit :o). Ale pozor, tímto přístupem jim opět bereme to, k čemu jsou předurčeni. V budoucnu pak těžce hledají sebe sami ve chvíli, kdy mají vyvinout nějakou akci či iniciativu, Celou dobu jsme totiž makali na tom, abychom jim tyto schopnosti a dovednosti tlumili. A nebo naopak, zatlačování jejich přirozených projevů mužské polarity způsobí to, že je to hodí do opačného extrému, ve kterém vévodí velmi rizikové projevy chování spojené s nepřiměřenou agresivitou, a to jak ve fyzickém projevu, tak v tom mentálním. Jak si v tomto či tom opačném případě mají vedle sebe najít ženu s velkým „Ž“. Vždyť taková si jich buď nebude vážit, nebo se jich bude bát.

Co tím vším chci vlastně říci? Setkávám se denně mezi svými klienty, ale také na akcích, ve kterých jsem v roli účastníka s tím, jak obtížně hledáme v dospělosti svoji přirozenost, svoji ženskou či mužskou polohu v tom pravém slova smyslu, když nemáme možnost si ji volně prožívat a upevňovat v dětství. Vídávám dospělé ženy, které si odplakávají to, že je jejich rodiče tlačili k výkonu a nezažili od nich nepodmíněnou lásku, prostě jen za to, že jsou. Byl to „job“ hlavně jejich maminek, které však nemohli nabídnout to, co sami nepocítili. Zažívám muže, kteří se „prošukávají“ skrze mnoho žen ke svým otcům, aby zažili pocit vlastní hodnoty, slyšeli ocenění, odžili si svoji přirozenou agresivitu, kterou nemohli využít a vybít v klučicích bitkách a závodech s tátou. Setkávám se k tím, jak nás zatěžují rodinná traumata, která se předávají z generace na generaci, jak je u některých žen bez jakékoliv zjevné příčiny zakořeněn pocit nedůvěry k mužům, protože jejich babičku znásilnil nějaký voják, který zrovna procházel vesnicí spolu s postupující frontou. A jak si vnuk takového muže někde uvnitř nese nezpracovanou agresivitu, ale také strach.

Naše generace má obrovskou možnost a šanci řešit mnoho z výše popsaných věcí. Máme k tomu ideální podmínky. Máme „volný čas“, čas na sebe, na přemýšlení, jak věci začít dělat jinak u sebe i svých dětí, respektive v rolích maminek a otců. Ale musí to jít přes nás a z nás. Je potřeba najít v životě své místo, dát volný průchod své přirozenosti, odprostit se a vymanit z některých pouček a vět, kterými nás krmili proto, aby nás mnohdy chránili před světem, ale také před sebou samými. Neboť pod imperativem těchto názorů a pohledů mnohdy žijeme a pořád hledáme důvod, proč jsme nespokojení – a přitom je ten důvod tak blízko. Nejsme schopni cítit sami sebe, poslouchat se v tom, co potřebujeme, co chceme a pak přirozeně vlastně ani nevíme, co chceme. Vím, ne vždy jde vše jinak, vše změnit, ale vždy jde vše alespoň o kousek posunout, a to může stačit…

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.