Velikonoce a téma trojjedinosti neboli triád

Přichází Velikonoce. Sváteční období, které, kromě kontextu dnešní doby coby svátku vajíček, koledy, pomlázky a velikonočního beránka, má svůj základ v křesťanství a oslavuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nezmiňuji tuto dobu, tento svátek však úplně bezúčelně. Ráda bych totiž její spirituální přesah využila jako přemostění k zajímavému tématu trojjedinosti neboli triád.

Před rokem a půl se mi dostala do ruky kniha Hovory s Bohem. Jde o zajímavý dialog mezi mužem a Bohem, který se zdá, v podání tohoto díla, takový mile lidský a vtipný chlapík. Bůh s mužem – autorem knihy Nealem Donaldem Walschem, rozmlouvá o základních lidských otázkách, o životě, o sobě a já si dovolím některé části této knihy níže plně, či částečně citovat a doplňovat o pár myšlenek a vysvětlení.

Text publikace, v podání diskutujícího Boha, zmiňuje evoluci spirituálně, jakožto proces vědění, zakoušení a bytí. Nazývá to „trojjediností“ (jedinečností tří elementů neboli také triády), která je zastoupena v jeho jednotlivých částech – Bůh jako Otec, Bůh jako Syn a Bůh jako Duch (svatý). Jde o klasické křesťanské vyjádření Boha, kdy Otec je „tím, co dává něčemu vzniknout“, Syn představuje „to, co vzniká“ a Duch zastupuje „to, co je“. Pro lepší pochopení jde vlastně o paralelu triády vědění-zakoušení-bytí, nebo také myšlenky-slova-činy. Vím, je to rychlý průlet tímto složitým a poměrně abstraktním tématem, ale zkuste číst dál, pak už bude kontext snad srozumitelnější…

Kniha hovoří o tom, že tuto trojjedinost uznává a využívá většina těch, kteří se zabývají tématem vztahů. Mluví o těchto vztazích jako o „jemných životních vztazích“ a jejich triadický koncept nachází v mnoha oborech a pohledech. V případě pohledu psychiatrů na určité rozlišení oblastí psychiky jde o triádu: nadvědomí-vědomí-podvědomí. Spiritualisté zase říkají mysl-tělo-duch. Vědci hovoří o energii-hmotě-éteru. V otázce času a prostoru je to stejné. Máme minulost-přítomnost-budoucnost. Prostorově rozlišujeme tady-tam-prostor mezi.

Proti tomuto vyjádření „jemných vztahů“, které jsou vnímány jako něčím, vyšším, výjimečným stojí tzv. „hrubé vztahy“, které jsou ve své podstatě dyadické, protože v otázkách těchto vztahů není žádné „mezi“. Nemůžou existovat bez svého protikladu, resp. bez svého protikladu by se nedaly vyjádřit. Jde o takové jako: vpravo-vlevo, nahoře-dole, velký-malý, rychlý-pomalý, horký-studený, zdravý-nemocný a největší existující dyáda: mužský-ženský. Tyto vztahy vyjadřují naši realitu. Jsou jednoduché – přímé, dají se i přímkou graficky vyjádřit – na jednom konci je místo pro jeden z protikladů a na druhém pro druhý. Zatímco ve sféře těch jemných, vyšších vztahů neexistují protiklady, protože vše se pohybuje v nekonečném kruhu – opět lze graficky vyjádřit trojúhelníkem, z jehož pravidelné varianty lze vytvořit kruh. Dobře srozumitelným vyjádřením takového triadického vztahu je čas, jehož jednotlivé elementy (minulost-přítomnost-budoucnost) nelze vyjádřit protiklady. Existují souvstažně, jsou to části téhož celku, existují v „tutéž dobu“.

Kniha dále praví, že svět a náš život je takový jaký je, protože ve fyzické sféře nemůže být jiný. Všechny přírodní katastrofy i naše osobní zklamání jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou (pohybem dyadických vztahů). Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu, rytmu života, kterému je podřízeno všechno ve sféře „hrubé“ reality, neboť život sám je rytmem. Nemoc je opakem zdraví a projevuje se v naší realitě na „náš příkaz“. Nemůžeme být nemocní, aniž si to na nějaké úrovni způsobíme a můžeme se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chceme. Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíme a světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí. Vyvoláváme je svým konáním, a přitom je považujeme za špatné. Co je to však „špatný“ a co chceme udělat pro to, abychom „to špatné“ případně změnili? Život není statický, je charakterizován změnou. Pokud chceme něco měnit, není možné hledat odpovědi ve vnějším světe. Je potřeba ptát se své duše: „Kterou část sami sebe potřebujeme poznat při těchto katastrofách? Kterou stránku své existence chceme prostřednictvím takovýchto událostí projevit? Neboť život existuje jako nástroj, který jsme si sami vytvořili a neustále tvoříme, a všechny jeho události jsou příležitostí k tomu, abychom se rozhodli být tím, čím jsme či chceme být.

A čím vlastně chceme být? Víme to? Nebo si to jen myslíme, že víme, ale někde podvědomě cítíme, že to, čím nyní jsme není úplně to, čím jsme chtěli kdysi dávno být. Pokud to chceme zjistit, je zapotřebí se ptát nejen své duše prostřednictvím své otevřené mysli, ale také realizovat kroky, zapojit své tělo v tomto procesu. Protože jen skrz tělo a své pocity můžeme zakusit a číst sami v sobě odpovědi na tyto otázky…

Hezké Velikonoce!