Závislost – pohled první

Na problematiku závislosti se dá dívat různě. Zde, v tomto článku, bych ráda nabídla jeden z mnoha možných úhlů pohledu. Třeba si v něm najdete nějakou užitečnou informaci pro sebe…

Vše může začít už v dětství. Rodíme se jako tvorové závislí. V prvním období života jsme závislí na základní vazbě, tedy nejčastěji matce. Pokud není tato základní elementární závislost nasycena silnou citovou vazbou, tzv. attachementem, neseme si její nedosycení celý život. Projevuje se poté silnou nutkavostí se v životě jakkoliv sytit a dosycovat či „konzumovat“. A nejčastěji jde o látky či způsob, který nám nabídne pocit „blaženosti“, takový, který jsme měli zažívat tehdy, v maminčině náručí. Tento pocit je vlastně odměnou a na odměnu je náš druh nastaven reagovat velmi pozitivně.

Dítě a posléze dospělý člověk, který nebyl v dětství dostatečně citově „sycen“, může pociťovat na zcela nevědomé úrovni tento dluh celý život. Bude hledat neustále způsob, jak tento pocit nedosycenosti nasytit a často jej může nalézt ve způsobech a situacích pro něj vlastně paradoxně škodlivých. Bude možná konzumovat v nadměrné míře alkohol či návykové látky, bude závislý na partnerovi či nezdravé vazbě na matce ve věku, kdy již není žádoucí, bude konzumovat buď hodně jídla, čokoládu nebo se z něj stane vášnivý nakupující, který si novou věcí v životě na chvíli zaplní to prázdné bílé místo v sobě – účinek však bude vždy jen krátkodobý! Napětí z prázdnoty bude zabíjet fyzickou aktivitou, sportem, výkonem. Sytit se bude mnohdy povrchními vztahy či sexem, protože intimitu neumí, neměl se to možnost naučit a podvědomě si to vzít právě z té základní vazby. A tím že hluboké vztahy nebude umět, či jim nebude důvěřovat, bude to řešit vztahy povrchními či dokonce virtuálními. Takový člověk ztratí schopnost autentičnosti v emočním projevu i komunikaci, protože technologie typu internet či telefon to od něj nevyžadují. Najde si prostě nějaký objekt svého zájmu v živé či neživé podobě – to není důležité. Důležitější je, co mu tento nový „vztah“ přinese. A pokud v tomto „vztahu“ nalezne pochopení, domnělou podporu, berličku, pokud mu dodá pocit odvahy a sebevědomí, není důvod tento „vztah“ opouštět. Naopak, bude ho zanedlouho utužovat a měnit za vztahy skutečné, protože lidé, kteří mu tyto vztahy budou nabízet, mu přestanou brzy rozuměn, vyhovovat…

Pokud se takový člověk chce dostat ze závislosti na čemkoliv, jsou potřeba dvě základní věci – rozhodnutí ke změně a motivace tuto změnu udržet (v našem kontextu to znamená abstinovat – od návykových látek, alkoholu, vztahu). Nejsou-li naplněny tyto dva předpoklady, není možné očekávat úspěch, nebo alespoň ne jeho dlouhodobé trvání. Úspěchu v jakékoliv oblasti nelze dosáhnout snadno, bez práce, potu a dřiny. Pokud tento fakt poté vztáhneme k problematice závislosti, platí to dvojnásob. Neboť zde člověk nebojuje jen sám se sebou, ale stojí proti němu velký soupeř – nemoc. A nemoc je ze své podstaty bezmocí, a s tou se my, jako lidé, neumíme příliš dobře vypořádat. Bezmoci se bojíme – zahání nás do úzkých, snadno nad námi získá nadváhu a je velmi těžké se z jejího vlivu vymanit.

A mohli bychom důsledky této prapůvodní „nedosycenosti“ rozvíjet ještě dál a hlouběji, což snad není potřeba, neboť už to, co se zde bylo řečeno vydá na dosti strachu, a ten není žádoucí, protože oslabuje. Je mnohem smysluplnější vědomě zrevidovat, jak to mám já sám…