Jak se vyznat v „psycho-“ profesích?

Psycho- profese

Ve světě přibývá psychických onemocnění. Národní akční plán duševního zdraví pro roky 2020-2030 uvádí, že výskyt duševních nemocí činí 15%, což je srovnatelné množství s onemocněními onkologickými. Zároveň psychické problémy zažívají určité odtabuizování, a jako je pro člověka zcela běžné navštívit odborníka se somatickým onemocněním, začíná to být častější i u onemocnění duševních.

Protože se ve své profesi zabývám léčbou jednoho z často zastoupených typů duševních onemocnění v ČR – tedy závislostí na alkoholu, či poruch spojených s užíváním legálních a nelegálních návykových látek, dostávám se poměrně často do situace, kdy klientům vysvětluji rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem. Proto jsem se rozhodla napsat tento článek, který snad pomůže odlišnosti těchto profesí alespoň trochu osvětlit :o)

Jednotlivé psycho- profese se odlišují jak svým oborovým zaměřením, tak účelem, pro který jsou určeny. Také jejich odbornost se získá jiným způsobem a od toho se také odvíjí jejich legislativní rámec a například také to, zda jsou hrazené pojišťovnou či si je pacient/klient hradí sám.

Psychiatr. Je lékař se specializací na duševní onemocnění, který podstoupil 6-ti leté pregraduální studium oboru všeobecného lékařství na lékařské fakultě s následnou 5-ti letou specializační (předatestační) přípravou, která končí atestací ve specializaci psychiatrie. Jeho služby tedy patří do zdravotnického resortu a od toho se odvíjí i jeho působení. Část psychiatrů působí v lůžkové části akutní a následné péče – s nimi se tedy pacient potká na psychiatrických odděleních v nemocnicích či v psychiatrických nemocnicích (dříve psychiatrické léčebny). Další část těchto lékařů realizuje svoji praxi v psychiatrických ambulancích. Psychiatrická péče je, pokud nejde o soukromé zařízení, hrazena zdravotní pojišťovnou, pacient si doplácí pouze na léky. Hlavní náplní psychiatrické péče je diagnostika onemocnění a jeho léčba, která se většinou ve své akutní fázi realizuje cestou medikace pacienta, či následnou psychoterapií. S psychoterapií jakožto formou léčby se však pacient potká spíše v lůžkové péči. Bohužel jen málokterý psychiatr v ambulanci má, z důvodu přetíženosti systému a nedostatku psychiatrů a obzvláště pedopsychiatrů (dětských psychiatrů), čas na léčbu formou psychoterapie.

Klinický psycholog/psycholog. Záběr a působení psychologů je poměrně široké, avšak významně se liší z hlediska jejich určení. Klinický psycholog je odborník, který vystudoval jednooborový humanitní obor psychologie a poté realizoval akreditovaný kvalifikační kurz Psycholog ve zdravotnictví a specializační přípravu v klinické psychologii, která trvá 5 let a končí atestační zkouškou a získáním specializované způsobilosti a odbornosti klinický psycholog. Vzdělávání v oblasti psychoterapie je nadstavbové a klade si nárok absolvování komplexního psychoterapeutického výcviku schváleného pro zdravotnictví. Kliničtí psychologové poté většinou působí opět v akutní či následné lůžkové péči, jen menší část v ambulantní péči. Jejich náplní práce je především diagnostika a následná léčba duševních poruch. Jejich výkony realizované v rámci zdravotnických zařízení jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. V ambulantní péči některé nadstavbové výkony, jako je právě psychoterapie, mohou být hrazeny pacientem/klientem. Oproti tomu Psycholog vystudoval jednooborovou či víceoborovou psychologii, dle čehož poté vyplývá i jeho možná působnost. Psychologa jednooborového najdeme většinou v pedagogicko-psychologických poradnách či psychologických či manželských poradnách, často působí také jako školní psycholog nebo psycholog v některých typech zdravotnicko-sociáních péčí (např. terapeutické komunity jakožto následné pobytové péče pro osoby se závislostním onemocněním). Jejich působení tedy spadá do kompetencí oblasti školství či pod sociální oblast a náplní těchto profesí je většinou diagnostika a poradenství v oblasti duševních a vývojových poruch. Víceoborový psycholog (např. magisterský obor pedagogických fakult) může působit buď ve školství jako učitel oboru psychologie, popř. metodik primární prevence či v sociálních službách a jejich jednotlivých typech zařízení na pozicích psychologů, psychoterapeutů, ergoterapeutů, muzikoterapeutů apod. Pokud realizuje psychoterapii, což bývá jeho nejčastější náplní, musí mít absolvovaný některý z akreditovaných psychoterapeutických sebezkušenostních výcviků, které trvají většinou 5 let.

Psychoterapeut je v současnosti legislativně neuznaná profese o jejíž ustanovení se vede boj mezi sekcí zdravotnickou a nezdravotnickou. Lékařská obec si na její způsobilost z podstaty své odbornosti činí nárok, pravdou však bohužel je, že na ní nemá z hlediska svých kapacit čas a aktuálně psychoterapii mimo lůžkovou péči zajišťují kromě zdravotních sester s psychiatrickou specializací a adiktologů (odborníků na závislostní onemocnění, jejichž odbornost je na pomezí lékařského a sociálního oboru, studovaná na lékařské fakultě avšak bez lékařského titulu), hlavně nelékařské profese jako jsou psychologové či psychoterapeuté/terapeuté rekrutovaní z vysokoškolských humanitních oborů (učitelé, sociální pracovníci, apod.) či středoškolských oborů (pracovník v sociálních službách), kteří podstoupili sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik. Vzhledem k deinstitualizaci psychiatrické péče, kdy je snaha dlouhodobou lůžkovou ústavní péči nahradit péčí ambulantního či komunitního typu cestou tzv. CDZ (Center duševního zdraví), je nereálné, aby odbornost lékařských pracovníků v takovém rozsahu psychoterapii zajistila. Náplní práce psychoterapeuta je dlouhodobá práce s klientem, který je ve stabilizované fázi svého duševního onemocnění a snaží se duševní poruchy plynoucí z jeho onemocnění zvládnout bez či jen s podpůrnou medikací, ale hlavně cestou osobního růstu – pochopením své osobnosti, náhledem na své zažité vzorce chování a jejich změnou, nácvikem zvládání nástupů akutních projevů duševního onemocnění, úpravou životního stylu, prací na vztazích se svým okolím, s vlastní emocionalitou, pocity sebehodnoty, sebevědomí atd. Formou společné práce můž být kromě individuální psychoterapie také terapie partnerská či rodinná. Jde mnohdy o několikatýdenní, spíše několikaměsíční či několikaletou mravenčí práci jejíž základ stojí právě na důvěře a na specifickém vztahu vypěstovaném k psychoterapeutovi.

Poslední a nejnovější profesí „psycho-„ rázu je psychosomatický lékař, nebo-li lékař či odborník zabývající se celostním přístupem. Psychosomatický přístup je moderní, medicínský přístup, který je v některých zemích, jako např. nám nejbližší Německo, zcela běžný. U zmíněného souseda funguje celá řada psychosomatických klinik, jejichž lékaři v rámci multidisciplinárních týmů pracují se zdravotním problémem pacienta z komplexního pohledu na člověka jako bio-psycho-sociální jednotky. Ty ještě alternativnější poté do celostního přístupu zahrnují i část duchovní, nebo-li spirituální. Tyto typy zařízení poskytují své služby dle toho, zda mají smlouvu s pojišťovnou. Může se stát, že část služeb je hrazena a část si pacient/klient hradí sám.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.